Po převratu v roce 1948 vyslala americká CIA do Československa agenta se zadáním rozvrátit naše národní hospodářství. O pár měsíců později přišla od agenta kódovaná depeše: „Moje práce je zcela zbytečná. Mají tu na to speciální organizaci zvanou KSČ.“

V muzeu:
Průvodce: „Toto je lebka samotného slavného vojevůdce Napoleona Bonaparte.“
Návštěvník: „A co tady ta menší vedle?“
Průvodce: „Ta je z doby, když mu bylo deset let.“

To takhle jednou král Karel IV. s Buškem z Velhartic zasedli k dubovému stolu, jak bylo jejich zvykem, a král řekl: „Bušku, uděláme si malou oslavu, dneska mám svátek.“
Bušek namítl: „Ale dnes není Karla!“
A král odpověděl: „Ale je čtvrtýho!“

Kdysi dávno, někdy koncem roku 1981, přišel do pracovny sovětského generálního tajemníka Leonida Brežněva nějaký host, a všiml si, že tam jsou takové zvláštní hodiny. Tak se zeptal, co to je zač, a Brežněv vysvětloval:
„Tyhle hodiny ukazují čas ve všech významných světových městech. Je to velmi užitečné. Je například trapné, když si chci pokecat s americkým prezidentem, a v Americe jsou zrovna tři hodiny v noci. To se stávalo, než jsem tu měl ty hodiny. Nebo zrovna onehdy. Telefonoval jsem do Vatikánu, abych se zeptal, jak se cítí papež po atentátu, a ono bylo dvě hodiny před atentátem.“

Poznámka: 13. května je tomu přesně 40 let, kdy byl 13. května 1981 spáchán atentát na papeže Jana Pavla II.

Cestovatel putuje po Divokém Západě, až dorazí k indiánské vesnici. Tam hoří dva velké ohně a z obou stoupá takový různě přerušovaný kouř. Zeptá se, co to je.
Indián mu odpoví: „To jsou kouřové signály. Posíláme důležitou zprávu.“
„Aha“, řekne cestovatel, protože o indiánských kouřových signálech už slyšel. Chvíli se dívá, a pak se zeptá: „Ale proč jsou ty ohně dva a přitom z obou jdou stejné signály?“
Indián mu odpoví: „No, to druhé je kopie na okres.“

Šedesátá léta, SSSR, Moskva.
Cizinec se v centru města ptá místního občana: „Prosím vás, kde je tu nejbližší restaurace, kde se dá dobře najíst?“
„V Helsinkách,“ odpovídá místní znalec.

Tento vtip se vyprávěl v době, kdy průměrný plat v Československu byl asi 2500 Kčs měsíčně, rohlík stál 30 haléřů, litr mléka 2 Kčs a jízdenka na tramvaj 1 Kčs.

To takhle jednou tehdejší předseda vlády Štrougal přišel za prezidentem Husákem a říká mu:
„Poslyš, mě už to nebaví, jak mi lidi pořád nadávaj, že mám tak hrozně velkej plat. Nemohl bych dostat nějakou jinou práci, kde bych měl menší plat než jako předseda vlády?“
Husák mu řekl: „No, měl bych tady jedno volné místo na jednom ministerstvu, asi tak za 10 tisíc měsíčně.“
„No, to je taky docela moc, něco s ještě nižším platem tam nemáš?“
„No, pak bych tady měl jedno místo na jednom generálním ředitelství asi tak za 7 tisíc.“
„No, to je pořád ještě moc. Víš, já bych chtěl něco za takové dva nebo tři tisíce.“
„No jó, ale to bys musel něco umět!“

V Polsku v dobách tuhého socialismu si jeden docent matematiky spočítal, že dělník v loděnici vydělá 3× více než on. A tak si v občance proškrtal tituly před a za jménem a šel pracovat do loděnice. V loděnici se mu dařilo, moc se s prací nepřetrhl a dostával 3× víc než na škole. Pak loděnice založila večerní školu pro dělníky, a že kdo tam bude chodit, dostane přidáno. Docent se zapsal a začal chodit. Hned první hodinu, bác ho, matematika. Obtížnost jako v prvním ročníku na střední, takže docent jen tak pospává a nedává pozor. Všimne si ho učitel, vyvolá k tabuli a dá mu spočítat obsah kruhu. Docent začne psát, ale zaboha si nemůže vzpomenout na vzorec pro obsah kruhu, takže se to rozhodne odvodit. Napíše si převod do polárních souřadnic, pak to integruje a vyjde mu mínus pí er na druhou, tak tam stojí a přemýšlí, kde se tam vzalo to mínus. A z poslední řady někdo zašeptá: „Otoč interval integrace...“