Docela závidím svému mladšímu já ty iluze, co ze mě bude, až budu větší. Jenže budoucnost je pak úplně jiná.
Co jsem chtěla být já? Jako malá jsem si představovala, že ze mě bude třeba baletka, kytaristka slavné skupiny nebo herečka. Že udělám nějakou střední školu s maturitou, abych se pak mohla věnovat tomu, co chci a pak začít cestovat po světě. Dokonce jsem dělala spousty kroužků, chodila jsem na kytaru, na výtvarku, na balet i na moderní tanec.
Jenže kvůli jistým událostem, jsem musela ze všech odejít a tak jsem ani jeden nedodělala. Jestli mě to mrzelo? Ovšem, že ano! Ale co jsem mohla dělat? Sama jsem si to zaplatit znova nemohla, neměla jsem z čeho. Navíc se mi do nich už zpátky nechtělo z jistých důvodů.
Ale co jsem teď? Chodím sice na střední, ale spíš mi to přijde jako peklo. Na balet už nemám postavu a zmizela i jistá ohebnost. Kytaru jsem prodala a ten kroužek, do kterého jsem chodila, zrušili a poblíž žádný není.
A vůbec můj život se mi nějak rozpadá. Když se teď podívám na ostatní spolužáky, tak v každém z nich vidím nějakou budoucnost, ale když se podívám na sebe, tak nevidím nic. Přijdu si zbytečná, jako bych tu zabírala místo někomu lepšímu...