Ve 4. třídě jsem začala trpět bolestí hlavy, řekla jsem to mámě a dál to neřešila. Rok jsem chodila ne neurologii, musela jsem změnit svoje záliby. Nakonec, po celém roce, vyšlo najevo, že to je kvůli mým problémům ve škole, byla jsem šikanovaná.
Ale pořád jsem nerada chodila ven, měla jsem s tím špatné zkušenosti. Potkávala jsem holky venku a trpěla jsem tím víc. Strávila jsem víc jak 3 roky hlavně u počítače...
Až letos jsem se změnila. Vidím to, co jsem dřív neviděla. Že to, co se kolem mě děje nejsou náhody ani zákon schválnosti, ale osud. Našla jsem si super kámošky, utvořila s nimi partu apod. Ale hlavně jsem si našla svoje místo. Je na větvi jednoho stromu přibližně kilometr od mého domu, z toho místa je také ta fotka. Je to vlastně cesta kus nahoru, pak po louce, přímo dolů, přes potok a vylézt na kopec. Tak lezu po stromě.
Ráda na něj chodím. Když jsem veselá, zasmát se. Když smutná, tak si pobrečet. Když chci vzpomínat. Vím, že tam můžu všechno říkat, protože tam mě nikdo neuslyší. Ten nápad vyjít kopec, bych nikdy nedostala, nehledat já, velice naivně, Tardis. S kamarádkou jsme přemýšlely, co bychom dělaly. Já se vypravila právě na ten kopec.
Vždy, než na něj jdu, se stavím o kilometr dál, na ubušínském hřbitově. Možná vám to bude připadat směšné, ale chodím si tam popovídat s babičkou mojí BFF. Její babičku jsem měla moc ráda a i když umřela před 2 lety, chodím tam pravidelně až letos.
Povídám si s ní a ptám se jí, slyším její odpovědi v hlavě, vím, že stojí vedle mě a pomáhá mi. Protože ona byla zčásti i mojí příbuznou, s kamarádkou jsme sestříňata asi přes 3 kolena.
Začala jsem na strom chodit pravidelně. Beru si s sebou svíčku a sirky, vždy když si tam na někoho vzpomenu, tak za něj zapálím svíčku. Je to moc hezké. Na ten strom chodím i s holkama z party, ale jelikož ony jezdí málokdy, chodím tam hlavně sama. Tak trávím volný čas venku já.