Před půl rokem bylo všechno v pohodě. Jezdila jsem na soutěže s mažoretkami, vystupovala jsem na vystoupeních a na různých akcích. Ale musela jsem toho nechat.
Po jedné soutěži mě začala hodně bolet noha. Měla jsem pocit, že ani nevstanu. Myslela jsem si, že to rozchodím a tak jsem dokulhala do kuchyně. Taťka si všiml, že kulhám a řekl, ať mu tu nohu ukážu. Ukázala jsem mu to a opravdu jsem se vyděsila i já.
Noha byla nateklá a na koleni byla velká skvrna. Chtěl mě vzít do nemocnice, ale já jsem si řekla, že to přestane a nikam jsem nejela. Ale ta noha bolela čím dál víc. V noci mě začala trošku bolet i ta druhá. A ráno jsem se nemohla zvednout z postele.
Taťka mě vzal do auta a jeli jsme na pohotovost. Tam mě přeložili do nemocnice. Vyšetřili mě a řekli, že budu muset na operaci.
Potom jsem si nic nepamatovala. Probudila jsem se v nemocničním pokoji. Vybavilo se mi, že mě taťka vezl do nemocnice. Všimla jsem si sestřičky. Ta mi řekla, že jsem byla na operaci s nohou a že ke mě pošle tátu a doktora. Přišli k mé posteli a já jsem se chtěla posadit. Ale nešlo to.
Doktor mi řekl, jak proběhla operace. A potom se mi něco snažil naznačit. Nejdřív jsem nevěděla o čem to mluví. Řekl mi, že už se nikdy nepostavím na nohy. Nejdřív jsem se divila, nohy mi přece neamputovali. Pak jsem ale všechno pochopila.
Ale to nejhorší bylo, když jsem si to všechno uvědomila. Už nikdy nebudu chodit. Nebudu chodit na mažoretky. Rozbrečela jsem se. Snažili se mě uklidnit, ale mažoretky jsou něco jako moje druhá rodina. A tak jsem doteď na vozíčku.
Nemůžu sportovat, ale jsem ráda, že žiju. Někdy je to pro mě hodně těžké. Nechali mě na stejné škole. Znali mě tam skoro všichni a docela koukali, když jsem se objevila na vozíčku. Kamarádka říká, že to není spravedlivé. "Zasloužilo by si to hodně zlých lidí, ty jsi hodná a musí se ti stát takový neštěstí."
No, takový je život. Bohužel.