Všichni, ať už z kategorie základních nebo středních škol, jsme byli rozděleni do čtyř pracovních skupin (zkráceně prsk) podle krajů, které reprezentujeme: Sever, Jihovýchod, Severozápad a Středozápad. Každý prsk měl svého vedoucího - prskavku.
O závěrečném umístění rozhodoval počet bodů za každý z pěti úkolů:
- dvě slohové práce
- dva úkoly týkající se gramatiky a
- mluvní cvičení.
Některá témata nám dala docela zabrat, například to na první slohovou práci. Měli jsme se vcítit do role člověka, který našel na kraji silnice osobu v bezvědomí jak leží na kole, na dlaních má hnědé skvrny a v kapse lupu, kostku cukru, tři šroubky a elektrickou zkoušečku.
Největší problém měli všichni s elektrickou zkoušečkou - většina z nás totiž nevěděla co to je a porota nám to odmítala říct. A tak se stalo, že se v několika slohových pracích objevil popis "neznámého předmětu", který v některých případech vypouštěl kyselinu a v jiných byl zase nebezpečnou zbraní hromadného ničení. To jsme pak koukali, když nám jeden z porotců ukázal tu neškodnou krabičku.
Mluvní cvičení měla nejdříve starší kategorie, dostali téma "Co bych dělal/a, kdyby zítra začalo sněžit". To jim naše (mladší) kategorie opravdu záviděla - museli jsme totiž po tříminutové přípravě minutu mluvit na téma "Šumava včera a dnes". To bylo pak v chatkách klení a rozhovorů typu: "Můj bože, to jsem to zase jednou pořádně zvrzala!"
Druhá slohová práce dostala název: Jak jsem potkal V/vydru. Byli jsme totiž na výletě na Šumavě a šli jsme po Naučné stezce Karla Klostermanna podél řeky Vydry.
Po hodnocení každého z úkolů následovalo tzv. "vlídné slovo poroty", které však nebylo vždy vlídné. Šlo o komentář k úkolům a upozorňování na nejrůznější (většinou dost vtipné) chyby. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nikdy neřekli nic z mých slohových prací.
Ve volnu, kterého jsme měli celý týden požehnaně, hráli někteří z nás na hřišti volejbal a jiní zase vymýšleli noviny nebo večerní program se scénkou, který musel mít každý prsk. Ostatní pracovali na soutěžních úkolech a nebo četli, čtenářů tu přece bylo víc než dost.
Po vyhlášení a rozdávání cen jsme všichni vzdychali nad úžasnou večeří připravenou formou švédského stolu a paní kuchařce jsme za její dílo řádně poděkovali.
Někteří si tu našli nové kamarády z různých koutů Česka a ti, kteří se neumístili na prvních deseti místech, nemuseli být zklamaní. Neexistovalo horší místo než jedenácté; o to se dělilo víc než dvacet soutěžících. A i přes to, že nám kromě prvního dne skoro pořád pršelo a byla na červen neobvyklá zima, myslím si, že si všichni ten óčéjácký týden užili.