Hledat si kamarády je naprosto normální věc. Nikdo nechce být sám, každý k sobě potřebuje nějakého toho „parťáka“, který mu pomůže, podrží ho v těch nejtěžších chvílích, podá pomocnou ruku nebo aspoň radu, kterému se bude moct svěřit. I já jsem tuhle touhu měla, ale bylo pro mě těžké se začlenit do kolektivu. Měla jsem jiný zájem, jiný koníček, široko daleko ve svém okolí jsem byla jediná.
A tak jsem se vydala hledat přátele jinam. Ve skutečnosti jsem šla na jednu akci. Sama mezi ostatní, už jsem byla zvyklá, nebylo to pro mě nic neobvyklého. To, že jsem šla sama, začalo velkou vlnu událostí, které následovaly zanedlouho po tom. Nádech, výdech.
Seznámila jsem se tam s jedním mužem, říkejme mu pan X. Tento pán byl jedním z hlavních protagonistů (tedy vedoucí osobnost). Zaskočilo mě, že sám přišel, aby se se mnou začal bavit o našem zájmu. Ihned začal zjišťovat věci kolem mě, kolik mi je, jak se jmenuju, ale i proč tam jsem. Samozřejmě jsem všechno řekla, odpověděla, na jednu stranu jsem byla ráda, že se našel někdo, kdo začal konverzaci se mnou, nepřipadala jsem si tak sama. Opak byl ale pravdou.
Do koníčku jsem se začala propadat víc a víc, s panem X jsem se několikrát potom viděla, pořád jsme si povídali, přišlo mi to zajímavé, věděl toho spoustu. Ach, jaká to byla chyba, bavit se, svěřovat se... Důvěřovat.
Pan X byl o velkou spoustu let starší než já, ale to mi vůbec nevadilo. Jeho dítě byl můj vrstevník, tak jsem si řekla, že by mi nemohl nijak ublížit. Jistě, nemohl... Ale kdo ví, vidíme snad do hlavy ostatním? Nechci, aby to teď vyznělo, že lidem nevěřím, to zase ne, ale už si dávám pozor a seznamování je ještě těžší, navíc je neuvěřitelně těžké získat mou důvěru.
Jednoho dne jsem byla s panem X, a když jsme se na okamžik během květnového dne zastavili, abychom si odpočinuli, udělal něco, co jsem nechápala. Pomalu, ale s drzou sebejistotou položil ruku na moji nohu. Usmál se a ruku tam nechával, nechal by ji tam déle, pokud bych neuhnula a neodtáhla se.
Když jsme se neviděli, dost často jsme si psali. Na tom není nic špatného, píšete si o tom, co vás oba zajímá, baví, nikde nic. Jenže i to psaní změnilo „barvu“ a víc se začaly objevovat otázky na mě a moje zkušenosti s chlapci. Bylo mi to nepříjemné, a proto jsem většinu času odpovídala neutrálně, někdy dokonce i kladně – ale jenom proto, abych od něj měla pokoj, protože byl neúnavný. Bylo mi to nechutné, nechápala jsem, o čem vlastně mluví. A v tu chvíli se na scéně objevil strach.
Strach se taky drží každého z nás, jen u někoho má podobu pavouka, u jiného tmy... U mě má podobu pana X, zejména v nočních můrách, kde se dodnes objevuje velice rád. Začalo to nenápadně, stejně jako obsahy zpráv, a zprvu jsem tomu nevěnovala pozornost. No a co, každý se někdy bojí, tak já taky. To je normální.
Jenže strach a nátlaky z jeho strany byly čím dál tím větší, častější a nápadnější. Už jsem se neubránila temným myšlenkám, že se mi něco stane. Začala jsem se mu vyhýbat, ale v tak maličkém kolektivu, kde každý zná každého, to nešlo. Vídali jsme se a já se snažila tvářit, že o nic nejde. Nic se neděje, všechno je v pořádku. Hlavně klid. On je prostě takový.
Pak jsme byli jednoho dne úplně sami, to byla chyba. Strach mi seděl na zádech, na hrudníku, na hlavě, byl všude, i vzduch kolem mě chutnal jinak. Byla jsem celá ztuhlá a on si toho, samozřejmě, všiml. Jaká byla jeho „snaha“ o moje uklidnění? Sahání na ruce, nohy a zadek. Vždycky jsem ucukla a odtáhla se. V tu chvíli jsem si uvědomila, o co vlastně jde. To není žádný můj kamarád, nikdo, koho bych zajímala. Šlo mu jen o jedno...
Tady to vyprávění událostí ukončím. Bylo toho sice víc, ale pro představu stačí tenhle popis. Pořád přemýšlím o tom, jak jsem mohla zajít tak daleko a neuvědomit si, co se vlastně kolem mě děje. Skoro jsem přišla o podporu svých známých, kamarádek, tehdejšího přítele. Na stejné rovině přemýšlení je i otázka: „Co by se stalo, kdybych tehdy nedala najevo, že ne, a nezačala se od toho člověka distancovat?“
Jednalo se totiž o obtěžování. Já v tu dobu ještě nebyla plnoletá, ale malé dítě jsem už taky nebyla. Ještě teď, po takové době, se při vzpomínání klepu. Zkušenost, kterou bych nikomu nepřála. Ten strach, ale i to zklamání, když se z někoho, kdo se snažil být kamarád, vyklube tohle.
Je to něco, z čeho mám dodnes špatné vzpomínky. Zprávy, události i pomluvy mě dohánějí stále. Nakonec jsem kvůli tomu přece jen nějaké lidi okolo sebe ztratila, musela jsem se vzdát svého koníčku, abych se distancovala, přijdu si hrozně naivní. Psycholožce jsem se s tím svěřila až po takové době. To je přesně ten důvod, proč to píšu, přestože je to pro mě těžké.
Dávejte si pozor, s kým a jak si píšete, a když se ten styl psaní změní, zpozorněte, případně to někomu řekněte. Není to legrace. Mně se stalo to, co se stalo, ale mohlo to zajít ještě dál, díky včasné reakci jsem se ubránila. Ale někdo takové štěstí nemá.
