Já dobře vím, co to takové oplácení je...
Už to bude pátým rokem, co mě holky ze třídy nadávají různá slova....
Nechtějí abych poslouchala, a vadí jim to že mám uši, bohužel když něco řeknou tak to slyším, a až pak si zacpu uši...

Nesmím se nikam dívat, protože mají pocit, že je špehuju...

Každý den ve škole mi řeknou něco hnusného, a já jim to většinou nevracím.

Před rokem a něco se více stupnovalo, nadávali mi do popelnice, postrachu ulice... Nevím jestli se to zrovna dá nazvat šikanou, protože v té době jsem to psychicky nedovolila, bylo jich na mě šest...
Byly v třídě i tři kluci, ale ti, jeden naprostý ignor, druhý stále měnil strany, pak zůstal na straně holek, a ten třetí se nedokázal do situace vcítit, i když ten mě asi chápal nejlépe ze všech...

No a jak se to stupnovalo tak jsem jim začala oplácet narážky například, když mi ujedno pořád říkala postrach ulice, tak jsem jí řekla nech mě bejt, a potom jsem jí to aji oplácela jinýma narážkama, potom mi začali říkat, abych se zabila...

Možná nyní budu znít jako šílenec... Což jsem asi i byla...

Ale jednou když se to začalo řešit, tak jsem vylezla parapet, pak si mě, ale jedna z nich mě vyfotila a donesla to učiteli, no měla jsem pěkný problém, jejich narážky ke mě se řešili, ale nikdy se nevyřešili, trochu se řešilo, když mě jedna z nich napadala opakovaně, ale nebylo to žádné bití, prostě mě tak dvakrát za den kopla, já jsem jí to někdy vrátila a ona mě pak zkopala tak třikrát, takže když to budete agresorovi vracet, bude to ještě horší,a když se něco stane, je to na vás, a můžete mít za to i dvojku s chování.

Jednou když mě holky přede mnou zase pomlouvali, tak jsem jedné z nich řekla něco na její kyselou a sprostou narážku směrem ke mě, a pak mě ona dala facku, no a pak mi jich dala ještě pár, já jsem se pro tentokrát nebránila, protože od ní jsem to nečekala, pak se přisunula ze zadu jiná druhá, která mi pořád nadávala do popelnice a postrachu ulice, tenkrát to zopakovala, a přidala pár pomluv, a já se neudržela jednou rukou jsem ji trochu udeřila do hrudníku, to v tu hcvíli ve třídě vzplanul ohen, všechny holky až asi na jednu, která chyběla, seděli dokola mě, a poslouchali, nebo se i zapojovali do pomluv...

Vím, že tenkrát jsem z té třídy zdrhla a při tom jsem se hodně ošklivě bouchla loktem do kliky od dveří, zatímco jsem byla na záchodě, holky snažili zvýraznit její hrudník, i dyž tam nic neměla, tak to udělali tak, že to udělali alespon trochu červené, aby to vypadalo důvěryhodně, a pak to vyfotili, a pak nevím jestli hned, ale šli stím za učitelem, když zazvonilo, vrátila jsem se do třídy, no a seskupili se na mě narážky, už jsem jim to, ale neoplácela, neměla jsem proč...

Potom ještě seděli a než přišel učitel se dohadovali, jestli má někdo ještě někde nějaké zranění, aby mohli říct, že jsem jim ho udělala já, nevím ale snad z toho padlo, pak to s tou holkou, jejíž jméno jsem nechci uvádět řekli....

Už nevím jak se to řešilo, každopádně oplácet násilím a ni narážkami se nevyplácí to je lepší z té třídy utéct.
At si mě pomlouvají, když tam nejsem...

Nikdy se to nevyřešilo a mám to do dnes, dnes mě nenapadají fyzicky, ale více psychicky, lepší je to, ale vydržet a dělat že nic, než jim to oplácet a pak to schytat ještě víc.

Vy pokud máte nějaký problém, tak běžte za učitelem, z mé strany to už jaksi nejde, pořád dokola to ebz výsledku řešit, když to učitele naštve, protože si myslí, že si taky vymýšlím, nemám na to žádné důvěryhoné svědky, protože se dají ovládnout, holky jim prostě řeknou:,, Jste schopní říct to a to?’', a třeba jim za to něco nabídnou...

Jeden se mě trochu zastával, ale učitelé prostě více veřili většině...

Nyní prostě ve škole nějak přetrpím šest hodin, v novém roce to bude i osm s nimi...

A pak jdu na oběd ještě se tam vidím s nima a pak domů, občas mám strach že se mi pomstí tak, že mi něco schovají,a už se mi parkrát stalo, že jsem něco nemohla najít a pak našla někde, kde jsem to před tím stoprocentně kontrolovala...

No...
Čím dřív se to začne řešit tím líp, já to holt budu muset vydržet až do devítky...

Ale uvědomuju si, že to může být u jiných mnohem horší, tak přeju hodně štěstí a neenchte se vyprovokovat, protože tím si to vše ještě zhoršíte a když oplácíte násilí, tak je z toho vlastně rvačka a vyjdete z toho stejně jak agresor, oboum na schůzce s rodičema se budou říkat stejné věci a dostanete stejný trest, jako by jste byli viní oba úplně stejně.

L3l: Posledních několik tisíc let funguje civilizace tak, že v případě dlouhodobých sporů zkouší vytvořit nějakou větší autoritu, někoho, kdo rozsuzuje spory a vymáhá společensky přijatelnou spravedlnost. Na úrovni států máme vlády, soudce, policii... na úrovni škol ředitele, učitele, výchovné poradce. Zanedbat tento pokrok, zavrhnout osvědčené mechanismy a vrátit se k očím a zubům za oči a zuby – to mi přijde jako poměrně naivní nápad.

Když říkáš, že se šikanátoři zaměřují na nejslabší a člověk se tedy má snažit, aby nejslabší nebyl... toho jde dosáhnout třeba tím, že sám začne šikanovat někoho jiného, aby zakotvil své místo v nějaké násilné hierarchii – to je určitě špatný postup. Žádná taková hierarchie vůbec nemá existovat. Škola přeci není věznice.

Je chyba uznávat, že někdo musí být nejslabší článek a říct si „hlavně ať to nejsem já“. I pokud se někdo tváří, jako že si nechá všechno líbit, že je slabý a optimální terč – na tom nezáleží, na to má právo. Chodí do školy proto, aby sbíral vědomosti, ne modřiny a zlomeniny a jiné údajně zocelující zkušenosti.

„Pokud se vám pouze posmívá, první ho varujte, jestli bude pokračovat, tak mu dejte pěstí.“
Radíš reagovat na pouhá slova násilím?
Jak přesně se podle tebe pozná, kdo je šikanující a kdo oběť?

Já si myslím, že oplácení není vhodné v žádném případě. Když se to vyřeší přes vedení školy a agresor dostane trest, tak by ho to také mělo donutit, aby si uvědomoval, co dělá. Pokud mu to oběť nějakým způsobem vrací, tak to pak samozřejmě odnesou oba, což pro agresora není takový trest jako kdyby se v tom plácal sám.
Ignorace určitě není vhodná, ale zase na druhou stranu je pravda, že někomu to říct, to taky může být hodně těžké... Z vlastní zkušenosti můžu říct, že já jsem si to také raději nechávala nejdříve všechno líbit. Naštěstí to viděli kamarádi, kteří nad tím jen tak rukou nemávli.