Už od malička jsem si představoval a snil o tom, čím bych chtěl v životě být. Při vaření a pomáhání v kuchyni mamce jsem chtěl být kuchařem, při pomáhání na zahradě jsem chtěl být zahradníkem nebo při hraní fotbalu jsem chtěl být fotbalista. A takhle to šlo celé dětství.
Člověk se vlastně až do konce poloviny 9. třídy na základní škole rozhoduje, čím by chtěl být. A pak to přijde, 9 let na základní škole uteče jako voda a z nás už začínají být pomalu dospělí lidé a čeká nás nelehké rozhodování. Podle toho, čeho bychom se chtěli zhruba v životě chytit, bychom si také měli vybrat školu, kde budeme pokračovat. Ale kam? Na gymnázium, na střední školu s konkrétním oborem nebo na učební obor?
O gymnáziu se v mé společnosti vždycky říkalo, že tam chodí většinou ti „lepší“. Nevědí přesně, čím by chtěli být a počítají s tím, že budou dělat vysokou školu. Na střední školu chodí ti, co vědí čeho by se v životě zhruba chtěli chytit a na učební obor chodí většinou ti slabší, kterým učení nikdy moc nešlo, není to ale pravidlem a vždycky záleží na konkrétním člověku.
Na základní škole jsem byl průměrný žák. Čeština mi šla na výbornou, ale s matematikou to bylo vždycky horší.
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám zkusit ten „gympl“, nechtěl jsem ale hlavně kvůli matematice riskovat, takže jsem si nakonec vybral střední školu s konkrétním oborem. A protože zavedli nové povinné přijímací zkoušky, chodil jsem celé 2. pololetí 9. třídy každou středu do školy ráno spolu s ostatními na tzv. přípravu z matematiky a českého jazyka a ještě jsem si kolikrát zaplatil doučování, abych byl na přijímačky opravdu připraven nebo alespoň měl tu snahu být připraven.
Poslední rok na základní škole utekl až moc rychle. A jelikož jsme v posledních letech k sobě, jako třída, měli hodně blízko, loučení nebylo lehké.Člověk si vlastně až teď uvědomil, jak krásná léta svého života zažil na té základní škole, která se už nikdy nebudou opakovat. Za ty nadávky, co jsem na svou školu vypustil z úst během studia, bych si v tuto chvíli nafackoval.
1. září vstávám celý nervózní a nevím, co mě čeká. Na jednu stranu se těším, na druhou stranu mám strach, a jak se později ukázalo, strach oprávněný. Co vám učitelky ještě na základní škole říkaly? Nám už od začátku bylo řečeno, že pokud nebudeme umět základy z matematiky, pokud se nebudeme umět po 9 letech učení angličtiny na základní škole ani představit a složit jednoduché věty nebo nebudeme, nedej bože, umět vyjmenovaná slova z českého jazyka a shodu podmětu s přísudkem, což patří k základům českého pravopisu, nemáme na střední škole co dělat.
Tak by to přece mělo být, ale je tomu skutečně tak? Jen se podívejte, jak to dnes ve škole, ať už na základní či střední chodí. Každý má chytrý telefon, každý má Facebook a každý musí být pořád online.
Moderní technologie nejsou špatné, ale musí se s nimi pracovat jen do určité míry a nepropadnout tomu. Začne přestávka, všichni na mobilech odepisují na bezvýznamnou komunikaci, kterou si během minulé hodiny napsali a ostatní úplně ignorují a s nikým se v opravdové realitě nebaví. Začne hodina, mobily visí v rukou žáků dál a to, co říká učitel je v tuto chvíli nezajímá. Jsou uzavřeni v tom svém světě a úplně se oddělují od reálného a tak krásného rozmanitého světa.
„Budeme psát písemnou práci ze slovíček z první kapitoly, naučte se to na příští hodinu,“ řekne učitel. Většina zažraná do toho svého virtuálního světa, pokud má alespoň trochu slušnosti, zvedne na pár sekund hlavu a dělá, jako kdyby ji to zajímalo. Ale poté, co zavibruje mobil a zobrazí se zpráva nebo nový status na Facebooku, okamžitě přehazuje zpět a opět se soustředí jen a jen na to, aby mohla odepsat či příspěvek rychle okomentovat. Po týdnu, když začne další hodina angličtiny a učitel se chystá rozdat slíbenou písemnou práci, jsou všichni vyjevení a rychle vše, co se měli naučit, fotí do mobilů od spolužačky přezdívané „šprtkou“ , protože ta jediná má všechno v pořádku, ta jediná ví, čeho chce v životě docílit, co chce dokázat a je za to „velitelem“ třídy ponižována.
Ten „velitel“, který už 1. ročník opakuje podruhé, o ní totiž všem svým „kamarádům“ napovídal různé „hlouposti“. Chce, aby byla terčem posměchu a to jenom proto, že nemá Facebook, nesnídá brambůrky s colou, o přestávce si otevře knížku nebo se připravuje na další hodinu tím, že si opakuje látku. Zkrátka protože je jiná, protože na tu školu nekašle.
Potýkám se teď v 1. ročníku na střední škole s podobnou situací, jako ona. Nikdy jsem si všeobecně moc nerozuměl s kluky a ani jsem mezi nimi nebyl moc oblíbený. Jestli to je tím, že jsem ještě nikdy nezkusil žádnou drogu, jsem podle ostatních velký “slušňáček“, nekouřím, mám vizi, čeho chci v životě docílit, k svačině si dám raději těžce „out“ zeleninový salát, protože si zakládám na zdravém životním stylu.
Nevím, je toho, v čem se odlišuji od ostatních, mnoho. Kdybych měl tady teď vše vypsat, byl bych tu několik hodin a s velkou pravděpodobností bych určitě na něco zapomněl. Jsem zkrátka úplně jiný typ člověka. Na druhou stranu si, ale zase říkám, že není nic, za co bych se měl stydět a za co bych se měl nechat ponižovat, urážet a odlišovat od ostatních jenom proto, že jsem zkrátka „jiný“.
Byl bych asi naivní, kdybych si myslel, že napsáním článku něco změním, zvláště i proto, že takovéto chování žáků je učiteli většinou bohužel tolerováno. Tak alespoň budu mít pocit, že jsem se pro to pokusil něco udělat. Ale jak tedy dál...?