Ahoj milá tazatelko

Svěřuješ se, že jsi začala věřit v Boha a přeješ si chodit do kostela. Ale nejsi si jistá, jak na to rodina zareaguje a jestli Ti návštěvy kostela povolí.

Předem bych Tě chtěl povzbudit tím, co to vlastně víra je:
Věříš totiž nejen v Boha, ale především Bohu samotnému. Projevuje se to tak, jak popisuješ: Nejsi sama na té životní pouti. Je tu někdo mnohem mocnější, kdo jde s Tebou a pomáhá Ti překonat i ty překážky, se kterými si nevíš rady. Proto pokud Ti pomáhá modlitba, pak je nejlepší obrátit se i s tímto problémem nejdříve na Boha: říct mu skrze modlitbu to, co jsi napsala sem do poradny. A pak se spolehnout, že to Bůh nějak povede dál... Pokud máš s rodiči důvěrný a přátelský vztah, pak s nimi o tom promluv prostě jako o všem ostatním.

Jak to bude dál, to zatím nevíme. Možná Ti rodiče dovolí návštěvy kostela, což by pro Tebe bylo určitě to krásnější řešení. Možná ale ne, kdo ví. V tom případě víš, že ten Bůh, kterému jsi to řekla v modlitbě, tak o té situaci ví. A to je vlastně ta víra.

Pokud Ti to rodiče nepovolí, pak nezoufej, všechno má svůj čas. Ale určitě se nepokoušej nějak obejít jejich rozhodnutí. V Desateru přikázání toho Boha, kterému věříš, je také příkaz ctít (tzn. poslouchat) rodiče, které máš. A to je taková další „prověrka“ té Tvé víry. Věříš, že ten Bůh i o tomhle ví a dokáže věci plánovat jinak a lépe než člověk.

Přeju Ti mnoho radosti při hledání Boha, víry a také najití dobrého společenství křesťanů.
Krásné dny

Milý bezradný človíčku
Píšeš o pocitech viny a zoufalství nad sebou samotnou. Z Tvého dopisu je zřejmé, že upřímně věříš v Boha a i přímo Bohu. Pokusím se Ti vysvětlit, jak se na některé Biblické pravdy dívám já, jakožto křesťan. Společně se podíváme na problém hříchu a viny, důsledků, ale i naděje a poté i na téma „Nebe a věčný život“. Nu, pojďme na to:

Osobně věřím tomu, že Bůh je jediná dokonalá bytost v celém vesmíru. To také určuje plno vlastností tohoto Boha.
Přestože Bůh je tedy plně soběstačný, rozhodl se vytvořit tento svět se vším, včetně lidí. Proč? Pokud čteme Bibli pozorně, pak možná dojdeme k závěru, že se tu projevila jeho povaha, cokoli to znamená: touha tvořit, touha se radovat (Proč by jinak dokonalý Bůh s dokonalými charakterovými vlastnostmi něco takového tvořil? Možná pro radost.), touha milovat (A pokud má Bůh dokonalé vlastnosti, pak je mezi nimi i veliká láska). Jestli věříš Bibli a Bohu, uvědomila sis někdy, že tedy Bůh má ve skutečnosti z Tebe radost a má Tě velice rád? Vlastně tu žiješ proto, že si Tě on sám přál tady mít. Je těžké tomu uvěřit? Pak se podíváme na to, co píše v jedné méně známé knize Bible svému lidu:

Sofonjáš 3. kapitola, 17. verš: Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“

V této knize Bible prorok vyřizuje poselství od Boha svému lidu. Pokud budeš číst celou Bibli, pak zjistíš, že jsou to lidé s minulostí jakou si uvědomuješ u sebe: často Boha zrazující, sliby neplnící a dělající plno zlých věcí, za které se často styděli.

Jak ale sama říkáš, je tu problém hříchu. Tvé vlastní svědomí Tě obviňuje z velkého množství věcí, za které se stydíš. Osobně jako křesťan věřím tomu, že i tento problém Bůh vyřešil. Celé poselství Nového Zákona je o tom, že Bůh poslal svého syna Ježíše Krista, který sám byl bez chyby, aby tato naše provinění „donesl“ tam, kam patří, aby to byl on, kdo zemře za to všechno, co jsme udělali špatně, i co nás v životě špatného ovlivnilo. A tak se Ježíš do toho Pekla „podíval“ za nás, abychom my tam po smrti nemuseli. K této záchraně člověka my sami nemůžeme nijak přispět. Můžeme tomu pouze uvěřit. To je všechno. A toto rozhodnutí uvěřit tomu se v církvi stvrzuje právě křtem.
Možná si ale říkáš, jestli ta oběť Ježíše stačí skutečně na všechno, co jsi kdy udělala špatného. Já osobně věřím, že ano. V Bibli je mnoho příběhů o tom, jak za Ježíšem přicházeli kvůli pocitu viny ti nejhorší a „slušnými lidmi“ nejpohrdanější: celníci (tehdejší vlastizrádci), nevěstky (tehdejší prostitutky), žebráci, nemocní,...
A on jim odpouštěl a uzdravoval jejich nemoci i sebevědomí.
Konkrétně bych zmínil příběh, kdy Ježíše vyhledala kvůli své vině a potřebě odpuštění právě jedna taková osoba. Stalo se to na hostině, kam byl tehdy pozván. Celý ten příběh si můžeš přečíst v evangeliu Lukáš, 7. kapitole, ve verších 36-50. Já odtud zmíním pouze jeden úsek, který je možná dobrý k pochopení jedné ze Tvých dalších otázek:

Komu se málo odpouští, málo miluje

Pokud jde o dodržování pravidel, pak si myslím, že něco takového můžeme být schopni dodržovat pouze když si uvědomíme, co všechno tou vírou vlastně přijímáme a jak těžké břemeno vin, bolesti a ztracenosti z nás Bůh vzal. Komu je málo odpuštěno, ten málo miluje a komu víc, ten miluje o to více. Bůh po nás nechce, abychom dodržovali pravidla, protože „musíme“. Je dobré se vrátit k tomu, že on sám nás má rád a má z nás radost. Když se na to podíváme z tohoto úhlu, pak v těch pravidlech možná ani není vidět tolik omezení, jako spíše ochrany pro život. Možná stejně, jako když si představíš, že červená barva na semaforu Tě vlastně ochraňuje před úrazem a občas i smrtí. Mnohem lépe se nám pravidla chápou, pokud víme, že někdo to s námi myslí dobře a dokonce šel tak daleko, že hodně tíživých věcí vyřešil za nás.

Když je řeč o věčném životě, pak je to něco, co nás podle Bible čeká naprosto určitě. Pouze máme volbu, kde po smrti budeme. Buď uvěříme, že za nás Bůh hřích vyřešil (Nebe), nebo ne (Peklo), ale tu nekonečnost našeho času to nezmění. Možná to teď pro Tebe zní dost depresivně, viď? Pak zahoď veškeré představy o nebi, jakožto chrámu, kde se donekonečna zpívá, nebo jakékoli podobné. V Bibli je napsané, že:

Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1. kniha Korintským 2. kapitola, 9. verš)

Představ si znovu, že existuje dokonalý Bůh, který Tě stvořil, má Tě rád a protože je to on, kdo Tě stvořil, tak Ti také dokonale rozumí. A poté si znovu představ to Nebe...

Co tedy poradit prakticky na závěr?
Pokud Tě tíží svědomí a věříš v Boha, pak mu to všechno řekni. Řekni mu, jak Tě některé věci z života mrzí a popros ho, zda by Ti to mohl odpustit. A pak věř, že se tak stalo. Víc není třeba. Až toto uděláš, odmítni se výčitkami dále jakkoli zabývat. Určitě opět přijdou, ale Ty víš, že věříš někomu, kdo Tě má dokonale rád a tak Ti i všechno dokonale odpustil.

Doufám, že Ti moje nahlížení na víru mohlo být v něčem nápomocné a přeji Ti hodně radosti a nových krásných začátků s vírou v lásku tohoto Boha a jeho odpuštění.

Zdraví Tě ten, který v životě udělal také plno špatných věcí...

Ahoj
Těší mě Tvůj zájem o toto téma.
Já osobně jsem křesťan a otázky nad vírou pro mě byly přirozené už od mládí. Uznávám ale, že jsem byl ovlivněn částečně svým okolím, které bylo křesťanské.

Avšak i sám jsem o Boha začal mít v určité době zájem. Můj křest byl tedy již pouze mé vlastní rozhodnutí. Myslím si, že je přirozené se o Biblické věci zajímat v určité době věku. U každého může být ten věk jiný. Pamatuji si na lidičky, kteří se nechali kvůli své víře z vlastního rozhodnutí pokřtít už na ZŠ. Samozřejmě tenkrát se souhlasem rodičů. Oproti tomu si pamatuji i lidi, kteří tento krok podnikli až v pozdní dospělosti (50-60 let). V Bibli je to trochu vysvětleno frází v evangeliu Jana, kapitole 3, verši 8:

...Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

Duch Svatý je v Bibli popisován jako jedna z „forem“, ve které Bůh jedná. Jeho činnost nelze ovlivnit, protože dělá, jak sám uzná za vhodné.

Při tom všem ale smíme věřit, že Bůh je skutečně dobrosrdečný a přející. I když to někdy vypadá opačně. Ten problém je ale většinou v působení člověka na této planetě a nikoli Boha. Pokud já věřím Bohu jako tomu, kdo stvořil celý tento vesmír se vším všudy, pak tu nádheru vidím. Když jedu v noci autem, vidím ve světle měsíce na poli pasoucí se srnky, když jsem kdysi uléhal na táborech „pod širákem“, byl nade mnou „mnohahvězdičkový hotel“, jak říkával jeden starší vedoucí. Občas potřebuji ticho a samotu, tak si vyjdu do blízkého lesa a poslouchám šumění stromů. Nebo usednu na kámen u nedalekého rybníka. Vidím řád v tom, jak se střídají dny, měsíce, roky, všímám si zvířat a jejich „nebezpečnosti“, ale i hravosti jejich mláďat. Osobně vnímám Boha jako toho, který skutečně stvořil svět nádherně se vším všudy. Nám, jakožto lidem, byla tímto Bohem dána důvěra, abychom byli „správci“ tohoto světa, pečovali o něj, objevovali a udržovali ho. Dá se říct, abychom nad ním vládli. Ovšem moudře a spravedlivě.
Vše se ale jaksi „zadrhlo“, protože člověk se chtěl rozhodovat bez Boží moudrosti (viz Adam a Eva a zakázané ovoce). A dnes vidíme důsledky toho všeho...

Pokud můžu, osobně doporučuji poslechnout si písničku od Spirituálu Kvintet s názvem Stvoření. Myslím, že toto popisuje celkem výstižně.

Doufám, že jsem Ti odpověděl na Tvou otázku a přeji mnoho moudrosti a chápavosti při dalším zkoumání víry, Boha, Bible a toho všeho.
Také Ti přeji krásný den

Ahoj,

moc díky za to, že se svěřuješ. Chápu, že se nacházíš v těžké situaci, kdy se snažíš najít své místo mezi tím, co cítíš, a tím, co slyšíš od své rodiny a komunity. Nejsi v tom sám, mnoho lidí prochází podobným zmatkem, když se jejich identita střetává s názory okolí.

Pokud jde o rozhovor s rodiči, nemusíš na to spěchat. V tvém věku se ještě pocity mohou měnit. Pokud ale cítíš, že potřebuješ být k rodičům ohledně svých pocitů otevřený, určitě jim to zkus sdělit už nyní. Bohužel již máš zkušenost, že rozhovor může být nepříjemný, protože mají na věc silné názory. Někdy pomáhá si napřed promyslet nebo napsat, co bys jim chtěl říct. Také je důležité zvolit správný okamžik, kdy bude dostatek času a vhodná atmosféra, v které budou ochotnější mluvit o tom, jak se cítíš.

K otázce víry – někteří křesťané věří, že Bůh nás všechny miluje takové, jací jsme, včetně naší genderové identity a sexuální orientace. Možná by ti pomohlo najít podpůrné komunity (např. Logos), které spojují LGBT+ lidi s křesťanskou vírou, aby sis mohl promluvit s někým, kdo má podobné zkušenosti. V poradně Sbarvouven.cz působí několik mentorů a mentorek, kteří sami pochází z věřícího prostředí a rádi s tebou tvé zkušenosti a obavy proberou.

Je v pořádku hledat svou vlastní genderovou identitu a zároveň si vážit své víry. Ať už se rozhodneš jakkoli, jsi cenný a tvé pocity jsou důležité.

Držíme ti palce.
poradna Sbarvouven.cz

Ahoj, díky za důvěru, se kterou se nás ptáš. Otázky ohledně náboženství jsou často vnímány jako citlivé, a jedním důvodem je to, že dlouhodobě dochází ke „splétání“ dvou věcí. Víry jako společenské záležitosti a víry coby veskrze osobního přesvědčení konkrétního člověka. I ty jsi na to ostatně narazila ve svém dotazu, píšeš, že „nacházím v tom spojitosti s vlastní vírou“.

Proto bych tě chtěl povbzudit v tom, aby jsi k tomu takto přistupovala i nadále. Dobrý farář by nikdy neměl říci něco jako „teď jsi křesťanka, tak musíš dělat X“. Víra je tvoje osobní věc. Farář, v ideálním případě, je spíše takový průvodce, rádce a „koordinátor“ společného hledání idividuálních hledačů.

Pokud s křesťanským pohledem na svět souzníš, dává smysl tento pohled dále zkoumat. Křesťanství vychází z učení Ježíše Krista, tak, jak je popsáno v Bibli. Různé křesťanské církve poté mají poněkud rozdílné pohledy na některé konkrétní aspekty toho, jak toto učení aplikovat v praxi. Hodně zobecním, když řeknu, že katolíci (církev římskokatolická) mají propracovanější systém hierarchie, tradic a rituálů. Evangelíci (též protestanti, od „protest proti římskokatolickému pojetí víry“) pak kladou větší důraz na osobní prožívání víry a jsou více „decentralizovaní“.

Každá církev (a obecně každé lidské společenství) ale má nějaké společné zvyky, pravidla a rituály. Protože se ptáš konkrétně na křest, to je jeden z těch rituálů, který se ve vnějších aspektech liší. Vnitřně ale vždy symbolizuje to stejné: „přijetí toho, že Ježíš, syn Boží, se za mne obětoval a tím mi zajistil odpuštění“ (narazíš na různé formulace). V praxi to obvykle probíhá tak, že řekneš někomu z představitelů církve, že máš zájem o to nechat se pokřtít. Možná ti doporučí chodit na nějaké jejich kurzy, abys věděla, co to přesně znamená.

Obecně je myslím důležité vědět, že církev není armáda, tedy nemusíš se bát nějakého „vymáhání“ a také ti nikdo nesmí nic rozkazovat, vše musí být dobrovolné.

Co se týče potvrzení rodičů, nemyslím si, že to je technicky potřeba (nejedná se o nic zákonného), ale některé církve to mohou vyžadovat. Já bych byl zastáncem toho, aby rodiče věděli, co se ve tvém životě děje, je jejich práce na tebe dávat pozor. Takové jednoduché pravidlo: „pokud po tobě někdo chce, abys něco neřekla rodičům, je to krajně podezřelé a možná nebezpečné“. Spíše si myslím, že budou lidé z církve chtít tvé rodiče poznat, a také tví rodiče se budou zajímat, kde trávíš čas.

Konečně se ptáš, zda jsou nějaké „rituály“, kterých se nemůžeš účastnit. Pokud tomu správně rozumím, tak křesťanem se člověk stává tím, že věří myšlenkám křesťanství. Křtem pak toto své přesvědčění především stvrzuje a „oznamuje“. Takže z toho mi vyplývá, že se můžeš v rámci církevního života účastnit čehokoli, aniž bys k tomu měla „potvrzení“. Výjimkou je možná „večeře Páně“, zvané někdy „přijímaní chlebu a vína“. To v řadě křesťanských společenstvích podmiňují křtem. Ale aby ses mohla postit nebo modlit, na to žádné „svolení“ podle mého nepotřebuješ.

Závěrem bych tě chtěl povzbudit, abys našla někoho, komu věříš a s kým můžeš tyto věci probírat. Může to být někdo z rodiny, někdo z toho evangelického kostela nebo z nějaké skupiny pro mládež.

Hezký den i tobě!

Ahoj Rei,

vážíme si důvěry, s jakou se Alíkovi svěřuješ. Jsi ateista, ale vyrůstáš v křesťanské rodině. Rád/a by ses se svým postojem k víře rodině svěřil/a, ale bojíš se jejich reakce.

Máš také pocit, že se od Tebe očekává kladný přístup k víře, jelikož Tě k tomu taťka vedl. Rodiče přirozeně od svých dětí mnohé očekávají, mají svou vlastní představu o tom, co je pro ně do života nejlepší. Někdy se však naše vlastní přání s představami rodičů neslučují, to je zcela v pořádku. Každý člověk má právo na to si vybrat, co je právě pro něho v životě důležité, jaké jsou jeho vlastní hodnoty, které mu dávají smysl, a kterými se chce v dospělosti řídit. Myslím si, že je pouze na Tobě, jak se rozhodneš ohledně víry pokračovat.

Mnohdy se také stává, že v různých obdobích našeho života (na základě toho, co nás potká) máme tendenci se k víře více přiblížit, nebo se od ní naopak zase vzdálit. Sám/a tak uvidíš, kam Tvé cesty, co se víry týče, dále povedou.

Píšeš, že Tvůj tatka se zavázal Tě vést k víře. Z toho, co píšeš, mi to zní tak, že Tvůj taťka svůj závazek - vychovat Tě ve víře, plní a splnil - to, jak to nakonec dopadne, na tom záležet nemusí.

Rei, Ty své rodiče znáš nejlépe. I když chápu, že je pro Tebe nyní náročné jim svůj postoj k víře sdělit, věřím, že v sobě najdeš odhodlání. Je důležité vybrat takovou chvíli, kdy na sebe s rodiči budete mít dostatek času a energie pro to vše probrat. Můžete se i společně pobavit o tom, jaké jsou Tvé důvody pro to být ateistou. Třeba tak pro to rodiče najdou spíše pochopení.

Zkus se také zamyslet, jak rodiče reagovali někdy dříve, když ses jim snažil/a s něčím svěřit? Co Ti tehdy pomohlo, aby pro Tebe bylo přijatelnější danou věc rodičům sdělit? Bylo naopak něco, co bys udělal/a jinak? Odpovědi na tyto otázky Ti mohou pomoci se na rozhovor s rodiči připravit a snížit tak Tvé obavy z něj.

Držíme Ti palce, ať rozhovor s rodiči proběhne tak, jak si Ty sám/a přeješ.

Pěkné dny,

Modrá linka

Ahoj,
pokud ti odpověď křesťana nestačila, možná bys chtěla raději slyšet názor radikálního ateisty, kterého baví přemýšlet o světě a o víře. Upozorňuji, že nemám doktorát z filozofie nebo teologie, jsem jen prostý programátor, který ale viděl nezdravě velké množství přednášek.

Základní problém, který v tvých úvahách vidím, je, že přehlížíš jeden základní fakt:
Lidi věří v to, v co věří, protože si myslí, že to je pravda, nikoliv proto, že by to bylo nějak správné a/nebo užitečné.

Etická měřítka

Etika se dělí na dvě základní větve: deontologie a konsekvencialismus. Ve zkratce deontologie říká, že bychom měli konat správné věci čistě jen proto, že jsou správné, a nepáchat špatné věci čistě jen proto, že jsou špatné. Naproti tomu konsekvencialismus (případně utilitarismus) se snaží předvídat důsledky (neboli konsekvence) a hodnotit činy zejména podle toho, k jakému stavu vedou.

Deontologicky můžeš křesťanství vytýkat, že jeho morální předpisy obsahují všelijaké protimluvy, a že pokud se různé pokyny a různé děje předkládané v Bibli a různé výklady různých odnoží církve i různých kněží navzájem popírají, možná by neměly být brané jako neomylný metr pro to, co je správné. Také můžeš upozorňovat na výdobytky morálky moderní společnosti, které vnímáme jako samozřejmost, ale v desateru chybí, jako jsou třeba zákaz otroctví, omezení dětské práce, ochrana zvířat a právo na soukromí. Přemýšlení o jakémkoliv střetu ideálů nikdy není na škodu.

Konsekvencialisticky můžeš křesťanství vytýkat, že za svoji dvoutisíciletou historii povraždilo spoustu lidí, pravděpodobně i hodných a nevinných, ať už během křížových výprav, nebo při upalování či topení domnělých čarodějnic, nebo obecněji při jakémkoliv boji o vliv. Samozřejmě můžeš také upozorňovat na životy prokazatelně ničené pedofilními zástupci církve, nebo na životy průběžně ničené krátkozrakou politikou, kterou někteří věřící prosazují. Víra vede k nastavování pravidel, pravidla vedou k činům a činy mají důsledky, které bychom měli vždy poctivě přezkoumávat.

Ale co tohle etické rozjímání mění na tom, jestli opravdu existuje milující křesťanský bůh?

Pokud člověk vyrůstá v křesťanské domácnosti, tak nemá jen názor, že bůh existuje, ale je to součást jeho vnímání reality. Zcela přirozená, naprosto jasná. Klidně ti odkývne, že existují důležité rozpory ve výkladu Bible a že je stoprocentně trestuhodné, když církevní představitelé ubližují dětem. Drtivá většina věřících jsou převážně hodní lidé (stejně jako drtivá většina nevěřících, altruismus máme v genech). Není úplně fér lepit na ně zmatky dávných mudrců a kolektivní vinu za utrpení způsobené jinými věřícími lidmi.

Abych ti to ještě trochu připodobnil…

To je síla!

Představ si, že se natáhneš pro sklenici vody. Znáš pravdu, že když sklenici pustíš, spadne na zem a rozbije se.

Myslíš, že je to takhle správné? Podle jakých pravidel vlastně padá k zemi? Přitažlivost zemská… obecněji gravitace, elementární fyzikální síla, která ovlivňuje nejen sklenici, ale i obíhání měsíců kolem planet a planet kolem hvězd a… hups, co to? Pro galaxie ten vzoreček na první pohled nějak nefunguje. Možná je špatně? Možná je tam nějaká neviditelná a nezjistitelná hmota? A jak vůbec gravitace funguje na kvantové úrovni? Když se nad tím takto hlouběji fyzikálně zamyslíš, tak tam jsou ošklivé rozpory. Nebylo by tedy správnější, aby sklenice k zemi nepadala?

Nebo aby pěkně opatrně padala vždy směrem k tomu, kdo má žízeň? To by bylo rozhodně užitečnější. Víš vůbec, kolik lidí v historii zakoplo a spadlo a ublížilo si? Kolik lidí už gravitace zavraždila? Když třeba spadne letadlo, protože na něj působí gravitace, není to ohromná tragédie? Schvaluješ, že se mají takové strašlivé věci dít? Nebylo by přínosnější, kdyby gravitace fungovala nějak lépe?

Nyní, když ses zamyslela nad tápáním teoretické fyziky a nad utrpením způsobovaným všelijakými pády… změnilo to něco na tom, co si myslíš, že se stane, když upustíš sklenici? Asi ne. Je ti odmalička jasné, že věci fakt padají. Pokud ti někdo řekne, že na gravitaci nevěří a že má nějaké úplně cizí vysvětlení toho, co se děje, pomyslíš si, že je blázen a že je možná i nebezpečný pro sebe a své okolí, když takovou základní věc popírá.

Mohla by ses s protestujícím neznabohem neznapádem hádat, že sice neznáme její záměry přesné vzorečky, ale že je gravitace skoro určitě fér, protože fyzikální zákony jsou jednoduché a platí všude ve vesmíru stejně. Neznapád ti namítne, že mu jen cituješ vědecká dogmata… a ty mu vmeteš do tváře, že to vůbec nejsou dogmata, ale axiomy! Nepřesvědčí ho to. Začneš mu tedy vysvětlovat, že gravitace sice usmrtila politováníhodné množství nevinných lidí, ale že způsobuje mnohem víc dobrého – třeba zajišťuje, že když povyskočíme, tak neuletíme z naší planety a že naše planeta neuletí od Slunce a tak podobně. No, to je sice všechno hezké, ale víš, kdo také – jen a pouze kvůli gravitaci – neuletěl z naší planety? Adolf Hitler!

Mezitím sklenice nezávisle na veškeré argumentaci padá. Skoro určitě směrem k zemi.

Kouzlo mimoběžnosti

Jak vidíš, je poměrně snadné sklouznout do etické debaty, která v podstatě není důležitá pro ani jednu stranu, protože nijak nezpochybňuje ani nepotvrzuje faktický základ přesvědčení. Náboženským sporům se podobná nehoda stává často.

Samozřejmě, že křesťan není nikterak nadšen, když se dočte, že jiný křesťan spáchal něco ošklivého. Možná nechce, aby křesťanům kazil pověst, možná má pak tendenci ho trošku obhajovat, nebo se od něj nějak distancovat. Ale podobnou kmenovou mentalitu má víceméně každá větší skupina lidí.

Představ si, čistě hypoteticky, že bys jednoho dne slyšela projev papeže: „S okamžitou platností rušíme celibát, exkomunikujeme všechny církevní hodnostáře podezřelé ze sexuálního i jiného zneužívání a z držení jakékoliv pornografie, chceme pomáhat s vyšetřováním všech zločinů a nastavit pravidla předcházející zločinům budoucím. Krom toho se rovněž omlouváme za křížové výpravy i za hony na čarodějnice. Zároveň jsme zrekonstruovali dalších pět rozbitých přikázání, která jsou k překvapení všech biskupů v úplném souladu s etickými závěry osvícenství.“ – Jinými slovy by zázračně vyřešil všechny zmiňované výtky vůči křesťanství. Mohl by snad takový velkolepý projev jakkoliv změnit něco na tom, jestli doopravdy existuje křesťanský bůh? Pro mě jako pro ateistu ne. Logicky nedává smysl, aby projev papeže ovlivnil povahu pravidel světa, ne?

Různé víry mají na rukou různé množství prolité krve. Pokud bys mohla všechno posčítat do jedné excelové tabulky a pak si v ní seřadit náboženské směry (a také nenáboženské ideologie) od nejmírumilovnějších po nejkrvelačnější… byl by snad tohle způsob, jak odhalit pravdu o světě? Nejspíš by vyhrál džinismus, který má respekt ke všemu živému jako základní poučku. Ale lepší soulad džinistů s moderními humanistickými ideály ještě neznamená, že existuje reinkarnace a že nás životní poutí provází transcendentní Duch Univerza.

Je pravda, že jakémukoliv náboženství jde vytýkat etické nedostatky víc než ateismu, protože jestli tam někde venku je hodný a milující a všemocný stvořitel světa, mohl ho stvořit lépe a dát nám jednoznačnější návod k použití. Jinými slovy místo toho, abys křesťanství vytýkala pedofilní faráře, můžeš kritizovat, že vůbec na světě existuje něco tak ošklivého a neužitečného jako pedofilie. Všechny svaté knížky mají na problém zla různá úhybná vysvětlení. Třeba, že je zlo nezbytné kvůli svobodné vůli (k čemuž bych měl výhrady zmíněné již dříve jinde), nebo že vlastně my, běžní smrtelníci, se svým mrzkým lidským intelektem nevíme, co bude nakonec v součtu dobré a špatné. Že se všechno, včetně všeho utrpení, děje z nějakého vyššího důvodu, jehož význam nedokážeme nikdy pochopit.

Konsekvencialismus může být příšerně složitý

Pokud bys chtěla skutečně vážně a poctivě hodnotit názory, ideologie a náboženství podle jejich celkového dopadu na svět, skončíš velmi rychle u pořádně zamotaného a spekulativního makro-pohledu na dějiny a budoucnost lidstva.

Můžeš odsuzovat křesťanství za špatné činy některých křesťanů, ale i vědecké poznání za špatné činy některých vědců. Bible nepřiměla nikoho sestavit atomovou bombu, nebo vyrobit ledničky způsobem, který poničil ozónovou vrstvu.

Je také možné, že špetka nacismu, kterou lidstvo okusilo během druhé světové války, byla sice ve všech ohledech zavrženíhodná, ale zároveň i nezbytná k našemu delšímu přežití, protože při jiném chodu dějin by jaderné zbraně vyvinul jako první někdo jiný a nešetřil by s jejich používáním – chyběla by „opatrná“ historická zkušenost. Kdyby pak skončila půlka planety v radioaktivní mlze, stálo by to mnohem víc životů než nevydařený nacistický pokus o světovládu.

Jinak řečeno, i to největší nám známé zlo mohlo teoreticky být menším zlem, než ke kterému by mohlo vést jeho zastavení. Máme jen jednu historii, jeden vzorek dějin, jednu kombinaci příčin a následků.

Jde zajít ještě dál. Když se zamyslíš nad dlouhodobou budoucností života… je velmi pravděpodobné, že jednou skončí. Všechno někdy končí. Smutné. Možná skončí proto, že odhalíme nějakou pravdu (nebezpečný fyzikální zákon, třeba spustíme kolaps falešného vakua), nebo proto, že v odhalování pravdy selžeme (nenajdeme včas řešení určitého problému, nebo si zánik přivodíme kvůli nějakému omylu). Všechna rozhodnutí, která nyní děláme, nějakou malilinkatou skoro-zanedbatelnou měrou nejspíš vychylují tento konec – buď ho přibližují, nebo oddalují. Je jasné, že neumíme se svým mrzkým lidským intelektem propočítat, které kroky povedou k lepšímu či k horšímu stavu, ale to nic nemění na tom, že jedna z možnosti to nevyhnutelně bude. Máme garantovaně neznámou jistotu. Na této úrovni je potom prakticky vzato už jedno, jestli si místo teorie chaosu dosadíme nepoznatelnou vůli boží…

Pokud se smíříme s tím, že nikdy nebudeme dokonalí konsekvencialisté, můžeme alespoň doufat, že nás ke statisticky lepším důsledkům navede deontologie. Můžeme věřit, že malé dílčí dobré skutky snad možná povedou k lepšímu světu. I když máme jisté, že to občas nevyjde…

Odhlédneme-li od faktických neshod v otázkách, jak vznikl svět a zda existují bohové, tak i každá víra se soustředí zejména na svoji deontologii. Převážně dobrá pravidla, která občas nevyjdou.

Evoluce memů

Protože mi tato odpověď připadá moc krátká, ještě maličko odbočím ke tvé otázce, proč je křesťanství dobré. Jde na ní pohlížet i bez etické a faktické rozvahy.

V biologii je známé, že geny usilují o své maximální rozšíření a přežití, mnohdy na úkor spokojenosti živočichů, v nichž se nacházejí (chovají se sobecky). Někdy vznikají mutace, které jsou zbytečné, neužitečné nebo přímo škodlivé, ale občas se nějaká ukáže jako životaschopnější a stane se ve svém prostředí dominantní.

Evoluční biolog Richard Dawkins v roce 1976 vymyslel pojem mem jako kulturní obdobu genu. Lze říci, že každé dlouhodobě fungující náboženství je shlukem úspěšných memů, podobně jako každá živá bytost je shlukem úspěšných genů.

Třeba takový UFO kult Heaven's Gate, jehož členové spáchali v roce 1997 hromadnou sebevraždu, úspěšným shlukem memů nakonec nebyl.

Zrovna tak starověká náboženství, která schovala bohy do zakázané jeskyně, končila v okamžiku, kdy nějaký nedůvěřivý koumák do jeskyně vlezl a žádné nadpřirozeno tam neviděl. Bohy ubytované na hodně vysoké hoře, jako je třeba řecký Olymp, už bylo složitější vyvrátit, a boha na nebesích už tuplem. Jakmile jsme zkonstruovali letadla a satelity, mem nebe ještě trošku zmutoval, nyní si nebeskou říši věřící představují spíš jako paralelní dimenzi, jiný svět mimo náš vesmír (vyjma Mormonů, ti mají božstvo na hvězdách).

V posledních staletích také zmutovalo křesťanské desáté přikázání, současná verze už nezakazuje dychtit po otrokovi nebo otrokyni bližního svého. Nikoliv proto, že dychtění začalo být v pořádku, ale proto, že je otroctví celosvětově zakázané. Původní desáté přikázání vyhynulo, místo něj se rozmnožilo nové, které je morálně mnohem stravitelnější pro dnešní lidi. Podobných adaptací, které usnadňují evangelizační činnost, jde najít v historii spousta. Ze tří mágů se stali mudrci, pak z mudrců králové, jeden z nich se stal černochem. Ani posmrtný život nebyl v křesťanství od začátku. Jakákoliv změna, která pomohla lepšímu šíření – ať už slovem nebo mečem – přežila. Mistr Jan Hus by býval mohl vyprávět…

Co se týče satanismu, ten vnímám jako takový provokativní mem. Chápu, že někteří satanisté opravdu věří, že existuje skutečný Satan, ale tipnul bych si, že většina se spíš jen rýpavě vymezuje vůči určitým ideologickým upjatostem křesťanství. Tento dojem mám i ze zdejší nástěnky o satanismu. Přijde mi to podobné, jako když spousta trollů na internetu provokuje nacistickou nebo komunistickou rétorikou, přestože při bližším průzkumu toho, čemu doopravdy věří, jsou celkem nudní liberálové.

Pokud někdy nějaká dávná ideologie upřednostňovala smrt před životem, špínu před čistotou, hloupost před moudrostí, bezdětnost před rozmnožováním, nebo mlčenlivost před svým šířením, současnosti se skoro určitě nedožila. Vesměs všechna rozšířená přesvědčení (náboženská i jiná), která nyní existují, zapříčinila statisticky lepší šance na přežití svým přívržencům. Jejich pravidla jsou tedy staletími pokusů a omylů přiblížená něčemu užitečnému pro lidi… i když skutečným nevědomým cílem memu (stejně jako genu) bývá hlavně své vlastní přežití a šíření.

Všechna dnešní náboženství včetně křesťanství tedy jsou dobrá v tom, jak přežívají. Podobně, jako je dobrá veverka v lezení po stromě, žralok ve žraní ryb, virus chřipky v kýchání…

Kdybych měl toto své povídání shrnout, tak správnost, užitečnost, pravdivost a životaschopnost jsou u myšlenek navzájem nezávislé veličiny.

–MM–
^{Vývojář Alíka}

P.S.: Pokud by sis o těchto věcech chtěla dál povídat, naše poradna není optimální platforma, zvu tě stejně jako VelkýBochník do nástěnek. A omlouvám se, že si rýpnu, ale piš prosím česky, tvoje czengliština je tak hustá, že tu trčí jako cool v plotě. Syntakticky mi to nedává smysl. Encouragováni? Když už, proč ne encourageováni? Koncovka se smí odmazávat? Potom oslovuješ bro…? Bra je anglicky podprsenka. Když v otázce o víře zmiňuješ job, tak to asi není ten starozákonní, že ne? Sice si dokážu rozluštit, co říkáš, protože konzumuji vesměs všechno v angličtině, ale bez urážky, působí to (nejen na mě) strašně komicky.

Ahoj, svoje pocity obvykle nemáme pod kontrolou. Jedna část vysvětlení tedy je prostě to, že pocity, preference a nálady jsou velmi osobní věc a často nemají (a ani nepotřebují) vysvětlení.
Nicméně ty popisuješ nejenom pocity, ale i mnohé konkrétní výtky vůči organizovanému náboženství, takže mám dojem, že svůj postoj máš minimálně částečně podložený. Náboženství si zkrátka nezískalo tvou důvěru, a to není tvoje chyba. Jediné, kde bych si asi v takovém případě dával pozor, je, aby se tvá frustrace vůči náboženství neproměnila v předsudek vůči konkrétním lidem. Tedy abys třeba neměla pocit, že je někdo horší člověk jen proto, že se hlásí k nějakému vyznání. Lidi je nejlepší posuzovat podle toho, co skutečně dělají, takže stejně, jako by bylo nesmyslné říci, že věřící lidé jsou lepší lidé, bylo by nesmyslné říci, že věřící lidé jsou horší lidé.

Ahoj
Předem musím říct, že si velice vážím Tvého zájmu o kamaráda a o řešení toho, co je správné a co není.
Pokusím se Ti tedy odpovědět tak, jak to, z křesťanského pohledu, vidím já:

Předně píšeš, že jste oba dva věřící. To je skvělé vědět, protože se můžete o těchto věcech bavit bez většího strachu z nedorozumění tak, jak jste zvyklí.

A teď jak je to v Bibli: Pokud jde o buddhistické prostředí, kterým ona čajovna je, pak je důležitá pasáž Bible v 1. Korintským 8. kapitole, 4. verš a dále, kde apoštol Pavel zmiňuje, že modly světa vlastně žádní bohové nejsou a křesťan je tedy svobodný k jedení masa, které jim bylo obětováno. Do dnešní doby toto lze přenést a uplatnit i např. při navštěvování podobných čajoven atd., pokud tím křesťan něčemu jinému neslouží.

Dále se zmiňuješ o tom, že Tvůj kamarád před nedávnem přijal křest. Vzhledem k tomu vidíš jako špatné kouření vodní dýmky. Zde Ti pravděpodobně Bible dává za pravdu tím, že naše tělo (tělo křesťanů) je chrámem Ducha svatého a tudíž bychom se k němu tak měli i chovat (1. Korintským 6,19). Tzn. s úctou o něj pečovat jako o něco honosného a vznešeného, co nám bylo dáno. S tím je pravděpodobně kouření v rozporu.

Nicméně, jsou tu další věci, o kterých Bible píše. Jedna z nich je to, že svět je ve válce: Bůh a jeho nepřítel - Satan. V této válce Tvůj kamarád křtem přešel na vítěznou stranu, nicméně o to odlišnější budou jeho životní „bitvy“. A možná to potvrzuje právě to, co se stalo: že ho vidíš v této situaci. Ta druhá věc, o které Bible píše, je to, že každý člověk Tě jednou zklame. Ten jediný, kdo nezklame, je právě Bůh. A tímto pohledem se můžeš opět podívat na svého kamaráda: je to člověk, který je pokřtěn a tím jakoby vstoupil do úplně odlišného boje, kdy se ho zlo, které chtěl křtem od sebe odhodit, bude snažit opět chytit a držet. Křest samotný znamená odpuštění a sílu bojovat dál, ale ne zbavení se veškerých problémů a nástrah života. proti těm bojujeme dál právě s touto silou. A leckdy i prohrajeme nějaký ten boj...

A jak se tedy zachovat prakticky?
Ten jediný, kdo nezklame, je podle Bible Bůh. A, jak už jsem psal, s tím se můžeš dívat i na svého kamaráda: zklamal, protože je člověk, který s lecčíms taky bojuje. A proto mu můžeš i odpustit, mít ho dál ráda a vážit si ho. Naprosto chápu, že to bolí, ale proto máme, jako křesťané, i dar modlitby. Můžeš Bohu všechono říct, včetně toho, jak je to pro Tebe těžké a začít tu životní moudrost, kterou Ti dříve předával kamarád, brát právě nezprostředkovaně „z první ruky“ od něj - z Bible a modlitby. Pokud s kamarádem chceš celou věc ještě probrat, zeptat se na okolnosti apod., pak je ta modlitba (neboli rozmluva s Bohem) i dobrým plánem než to začneš řešit. Třeba pak výsledek bude jiný než předtím.

Přeji mnoho sil a moudrosti při řešení těchto palčivých otázek.

Ahoj,
to jsou zajímavé otázky. Je vidět, že nad těmito věcmi hodně přemýšlíš. Zkusím Ti odpovědět z pohledu někoho, kdo nad podobnými tématy také přemýšlí.

Posmrtný život

Současná věda nám na otázku, zda existuje posmrtný život, nedokáže s jistotou odpovědět. Přiklání se ale k tomu, že spíše neexistuje.

Někteří lidé věří, že smrtí náš život úplně nekončí, že se jen někam přesune. Tato víra je přirozená, naplňuje naši mysl klidem a umožňuje nám tak méně se strachovat smrti a více žít. Jiní lidé si zase myslí, že není nejmenší důvod předpokládat, že po životě je něco dalšího, a v posmrtný život tedy nevěří. To nás zase může motivovat k tomu, snažit se ten čas, který tu máme, využít co nejlépe.

Představa, že máme jenom jednu šanci a žádnou další, v nás může vzbuzovat trochu úzkost. Život se ale skládá z mnoha malých šancí a příležitostí - můžeš si představovat, že pokaždé, když se ráno probudíš, tak ses znovu narodila do nového života, a máš novou šanci prožít další pěkný život, než půjdeš zase spát.

Průměrná délka života se stále prodlužuje. Je tedy pravděpodobné, že se dožiješ výrazně delšího věku, než v jakém běžně lidé umírají dnes. Někteří lidé si dokonce myslí, že se délka lidského života bude prodlužovat takovým tempem, že v podstatě přestaneme umírat. Je možné, že to potká už tvou generaci.

Bible a Bůh

Máš pravdu, že Bible je složitá kniha pro děti. Je složitá i pro dospělé, kteří se rádi přou o tom, co která pasáž v té knize vlastně znamená.

Je pravda, že lidé občas páchají zlo ve jménu Boha, nebo ve jménu Bible. Často ale také páchají v jejich jménu dobro, které by možná jinak nespáchali. Je těžké vyhodnotit, zda je náboženství spíše více prospěšné nebo neprospěšné.

Nenávist často vzniká tam, kde se střetnou různé názory. Ať už jde o názor zda bůh existuje, nebo o to který bůh to je, a jak ho správně uctívat. Toto ale není specifické jen pro náboženství. Rozpory vznikají i kvůli politickým názorům, kvůli různým názorům na to jak má fungovat společnost, a tak podobně. Je důležité naučit se druhým naslouchat. Diskuze nás může obohatit i pokud mají obě strany odlišné názory.

To, že křesťanský Bůh je obvykle zobrazován jako mužská postava, je dáno nejspíš tím, že historicky měli muži (a stále trochu mají) ve společnosti vyšší postavení než ženy. Ženská bohyně by pravděpodobně nepůsobila tak vážně a respektu hodně. Jsme zvyklí na vedoucích pozicích vidět muže. Vládnoucí panovníci také byli obvykle muži, takže je přirozené, že na tu úplně nejvyšší pozici si taky dosazujeme muže. Nicméně u polyteistických náboženstvích to bývá vyrovnanější - tam často existují vedle bohů i bohyně. Pokud si ale člověk měl vybrat jen jediného boha, tak přirozeně raději zvolil muže.

Myslím si ale, že dnešní věřící se přiklání spíše k názoru, že Bůh nemá pohlaví žádné, a že používání mužského rodu je spíše jen taková jazyková konvence. V češtině, i v jiných jazycích, má často mužský rod přednost před tím ženským.

Úspěšnost Bible má asi mnoho důvodů. Můj osobní názor je, že v době svého vzniku to byla prostě kvalitní literatura, plná zajímavých a poutavých příběhů, s kterými se mohli lidé ztotožňovat. Je dobré si uvědomit, že Bible není jedna kniha, ale spíš taková sbírka, výběr více knih. Méně zajímavé texty do Bible nebyly zařazeny a nebo byly časem vyřazeny. Tato počáteční oblíbenost mohla spustit takovou řetězovou reakci, díky které byla Bible přepisována a využívána jako nástroj pro šíření náboženství. Nám ty příběhy už třeba tak zajímavé nepřijdou, protože byly psány lidmi té doby pro lidi té doby. My dnes máme zcela jinou mentalitu a žijeme jiné životy.

Jiný názor je, že Bible je slovo Boží, že autoři textů byli nějakým způsobem vedeni samotným Bohem a ten to zařídil tak, aby kniha byla úspěšná.

To, že neposkvrněné početí panny Marie mohla být jen vymyšlená zástěrka, aby Marii neukamenovali, to je docela dobrá logická úvaha. Tento názor s Tebou spousta lidí sdílí.

Hledání odpovědí

Pokud pro nějakou věc máme více různých vysvětlení, tak je obvykle dobrá strategie přiklonit se k tomu jednoduššímu z nich. (Tomu principu se říká Occamova břitva.) Vysvětlení, že některé věci v Bibli si prostě lidé vymysleli, mi přijde jako jednodušší, než vysvětlení, že existuje Bůh a zázraky.

My lidé máme přirozenou potřebu hledat odpovědi na otázky, a potenciálně špatná odpověď je pro nás více uspokojující než žádná odpověď. To je asi i důvod, proč nějaká forma víry a spirituality vznikala nezávisle na sobě na různých místech. Dokud lidé nevěděli co stojí za různými přírodními jevy, tak odpověď „může za to duch“ pro ně byla příjemnější než „nevím“.

A to vlastně platí i dnes. Lidské poznání se stále rozšiřuje, věda přináší stále nové odpovědi, právě pro to, že nám vadí, když něco nevíme.

Je fajn, že se lidé stále snaží a budou snažit hledat odpovědi, ale je dobré si uvědomit, že to, že někdo vymyslí zajímavější odpověď než „nevím“, ještě neznamená, že je ta odpověď správná.

Také bych si přál, abychom jednou znali odpovědi na všechno - pak by ani lidé kteří preferuji špatnou odpověď před žádnou nemuseli to „nevím“ nahrazovat vírou.

Nicméně je přirozené a v pořádku věřit něčemu co si přejeme aby byla pravda tam, kde nevíme co ta pravda je.

Ani na to, zda existuje či neexistuje bůh, nedokáže věda s úplnou jistotou odpovědět.

Avšak otázka „Jak mohl vzniknout vesmír z ničeho?“ je méně složitá než otázka „Jak mohl vzniknout Bůh z ničeho a jak vytvořil vesmír z ničeho?“.

To, že vznikl rovnou vesmír je jednodušší vysvětlení, než že vznikl napřed Bůh, který pak vytvořil vesmír. Takže přestože ještě přesně nevíme jak vesmír vznikl, tak se věda přiklání spíše k tomu, že Bůh neexistuje a tedy v tom nemá prsty.

Je dost pravděpodobné, že vždy budou existovat otázky na které bude odpověď vědy jenom „to nevíme“. Chápu, že to je nepříjemná představa, ale myslím, že není třeba z toho mít strach.

Jinak si myslím, že nejsme jediní, kdo má schopnost věřit v něco, co neexistuje. Myslím, že tu schopnost mají i zvířata. Pokud vítr zašustí křovím, tak si zvíře raději bude myslet, že je tam predátor, a uteče. U lidí je jen ta víra trochu komplexnější.

Kdo půjde do nebe?

Myslím, že většina věřících lidí uvažuje možnost posmrtného života jen pro tvory, které mají duši.

A duši obvykle přisuzují pouze samotným lidem (občas ani ne všem - je například rozšířený názor, že zrzkové duši nemají ). Rozlišovat lidi na hodné a špatné mi taky přijde nešikovné - většina lidí je trochu hodných a trochu zlých zároveň.

Někteří ale do té kategorie tvorů s duší zahrnují třeba i domácí mazlíčky - protože by se s nimi rádi po smrti znovu setkali. Myslím, že takové rozdělování na zvířata s duší a bez duše je podobně hloupé jako rozdělovat zvířata na jedlá a nejedlá.

A někteří lidé pak duši chápou jako takové synonymum pro vědomí. Potom by do nebe šla prakticky všechna zvířata. Je ale pravda, že u některých zvířat není prokázané, zda nějaké vědomí mají. Jsou to třeba mlži, a nebo ty medúzy, jak sama zmiňuješ. Na tato zvířata pak můžeme pohlížet podobně jako na rostliny.

Já, pokud bych věřil v posmrtný život, tak bych tam chtěl mít i ty rostliny a zvířata bez vědomí - aby to tam bylo pěkně pestré. Kdyby medúzky mohly poletovat ve vzduchu vedle motýlů, to by bylo krásné.

Ahoj

Díky moc za zajímavou a upřímnou otázku. Vzhledem k tomu, že jsem sám křesťan, dovolím si na ní odpovědět z pohledu své víry a možná to vezmu trošku „od lesa“. Pokusím se zodpovědět, pokud možno, na všechny ty podotázky, které tu pokládáš, tak to bude o něco delší:

Takže, k čemu je Bůh a jaký je: Možná by bylo dobré, kdyby sis Boha na chvilku představila jako jakéhosi vynálezce, který vynalezl to všechno, co kolem nás je: stromy, moře, oblohu, hvězdy, vesmír,... zkrátka všechno. A pokud se podíváš na krásy přírody, pak to vše vede k myšlence, zda je Bůh opravdu tak zlý. Když ale někdo něco vynalezne, pak ostatní lidi ctí ten fakt, že tomu všemu dá i pravidla a jakoby si s tím vším může také zacházet, jak on sám uzná za vhodné.

Když je řeč o tomto vynálezci všeho, pak si zkus představit to, kam až sahá vesmír, nebo co je na začátku času. Zjistíš, že čím více jdeš pravdě o nějakém konci naproti, tím víc se Ti vzdaluje. Čím více jdeš pozpátku časovou osou, tím víc si také začneš uvědomovat, že začátek něčeho musel být zároveň koncem něčeho předtím. A co se týká vesmíru, dodnes se lidi přou, zda má nějaký konec, nebo ne. A kdo to všechno mohl „vynalézt“? Nejspíše někdo, koho není schopné vtěsnat do lidského chápání časoprostoru. Troufnu si říct, že nekonečno dovede stvořit, či vynalézt jen někdo, kdo je dokonalý.

Tudíž tu máme dokonalého vynálezce, či stvořitele. Bible vypráví, že proti tomuto dokonalému stvořiteli se kdysi vzbouřil jeden z andělů - Satan (kniha Ezechiel, kapitola 28, verše 11-19, Bible zde nejmenuje přímo Satana, ale z ostatních Biblických knih a kontextu lze pochopit, že je to o něm). Od té doby je svět ve válce, což na plno událostech pociťujeme i my.

Nyní se přesuneme do jedné zahrady. Asi znáš příběh o Adamovi a Evě. Toho času žili v zahradě v přátelství s tímto dokonalým tvůrcem - Bohem. To byl od začátku ten Boží plán. Tedy je obklopovala dokonalost a neměli nic, co by jim chybělo. Pokud otevřeš Bibli na tomto příběhu, pak zjistíš, že tento Bůh jim dal pokyny ohledně toho, co smí (téměř všechno) a co nesmí (pouze jednu věc: jíst z jednoho stromu v té zahradě) a také varování, co se stane, pokud udělají to, co nesmí (propadnou smrti). Tento dokonalý Bůh jim tedy stvořil pro život dokonalé podmínky, ve kterých nic nechybělo, přesto jim dal možnost volby s upozorněním, jaké následky ta volba má. Pokud by to neudělal, mohli bychom mluvit o manipulaci, protože setrvání v té dokonalosti by nebyl výsledek žádné volby. Dopadlo to ale tak, že přes dostatek všeho a tu dokonalost udělal Adam s Evou něco nepochopitelného: poslechli nabádání hlasu Ďábla, který buďto neměl správné informace (otázka: „Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“), nebo se je prostě snažil obelhat a, jakožto všechny Boží výtvory, zničit. Při tomto rozhodování ale znali Boha a to, že je dokonalý.

Poté, co poslechli tento hlas, tuto dokonalost ztratili. Ze své podstaty totiž to, co je dokonalé, nemůže přijít do kontaktu s něčím nedokonalým, protože se mohou stát dvě věci: buď dokonalost přestane být dokonalá, nebo tu nedokonalost zničí, aby dokonalá zůstala. Bůh sám ale dokonalý musí zůstat, protože je to jeho samotná podstata.

Od té doby tedy putuje člověk zemí a marně se snaží tu dokonalost zpátky najít. Dělá to různými způsoby: přes bohatství, návykové látky, špatné vztahy,... a myslí si, že pokud jedno z toho získá, bude spokojen. Ale často objevuje, že i když dostal, nebo nějak nepoctivě získal to, co si přál, ta touha po něčem dokonalejším mu zůstala a bylo to pouze klamné doufání. A to je jedna z těch částí utrpení, které popisuješ: války, vraždy, další utrpení způsobené lidmi. Tato utrpení přechází i z generace na generaci, protože každá z nich ovlivní tu další. Říká se, že každá věc na světě přináší své výhody i svá rizika. Výhoda společenství je, že člověk není sám, riziko je to, co zde zmiňuješ - jakákoli dobrá či špatná věc ovlivní i ty, kteří jsou kolem Tebe.

Pokud narážíš ale na ty příklady Biblického utrpení (Potopa, vyhlazování národů a tak), pak je důležité vědět jinou věc: V Bibli je několik desítek kapitol věnováno pouze letopisům a rodokmenům. Kdykoli začíná „nová éra“, nebo odlišná kapitola dějin, je tento rodokmen zmíněn. A to i od těch nejstarších událostí. Pro tehdejšího člověka (a myslím, že celkově pro orientální kulturu) je rodokmen velice důležitá součást života a přispívá k jakési váženosti rodiny. V těchto rodokmenech lze vyčíst nejen jména předků, ale také to, co se za doby toho, či onoho stalo, čím byli významní, co třeba udělali. Pokud budeš v těchto rodokmenech pátrat, pak zjistíš i to, že oni lidé věděli, co mají dělat, co je dobré, co špatné, jaké chyby udělali jejich předkové. Ale víceméně jim to bylo jedno a pokračovali dál v dělání oněch špatných věcí. V té době se tedy Bůh projevoval jakožto onen vynálezce, který má naprosté právo část svého vynálezu zničit, přetvořit, opravit.

Když zmiňuješ věci, které sama církev dělá špatně, pak máš naprostou pravdu. A možná Tě překvapím, ale za pravdu Ti dává i samotná Bible - nejsvatější kniha křesťanů (v této knize, mimo jiné, najdeš právě ty směrnice pro život a tedy to, co po nás Bůh vlastně chce - tím nejstručnějším je Desatero). Je zde totiž napsané, že se takové věci budou dít a že samotní křesťané si mají dát pozor, protože i mezi ně se dostanou lidé toužící po moci, slávě a často hledající tu dokonalost v čemkoli jiném než ve vztahu s Bohem. Proti této nemravnosti kněží právě vystoupil Jan Hus a později proti jednání církve bojovali Husité. Pokud jde o ten konkrétní problém pornografie ve Vatikánu, jak píšeš, pak je to způsobené, dle mé domněnky, nuceným celibátem kněží. A znovu Tě překvapím: i proti tomuto nařízení se staví samotná Bible (1. kniha Timoteovi, kapitola 4, verše 1-4).

Pak zde zmiňuješ přírodní katastrofy: Inu, myslím si, že hodně z nich je způsobeno právě tím, co jsem popisoval o něco výše: touhou člověka po dokonalosti. Továrny, které znečišťují prostředí, stále se měnící klima... zčásti je to také tím, že člověk si vybral cestu bez tohoto stvořitele a dokonalosti a tak zažívá ono utrpení... a z další části je v Bibli předpovězeno, že toto se začne dít před příchodem Krista a posledním soudem: začnou války, nemoce, zemětřesení na mnoha místech,... Jak jsem psal na začátku: z Biblického pohledu je svět ve válce Satana proti Bohu. A pokud se na to podíváš jako na skutečnou válku, tak nejzuřivější boj kupř. ve Středověku nikdy neprobíhal někde v poli, ale u hradní brány - tedy tam, kde nejvíce hrozilo, že se rozhodne o vítězi. Z tohoto pohledu i právě ony zmiňované události a katastrofy dnešního světa, kterých je čím dál více, vypovídají, že se tato válka blíží k rozhodnutí - soudu (v Bibli máš předpovězené právě i to, že tento soud přijde v době, kdy možná všechny ty falešné předpovědi o konci světa lidi už tak unaví, že si řeknou, že nic nepřijde).

Jak je to s těmi „rebely“, jak to zmiňuje Marek Vácha? Možná toto uvedl ve více knihách, každopádně jsem sám četl knížku Nevyžádané rady mládeži, kde právě toto bylo zmíněno. Na základě toho textu jsem ale nabyl dojmu, že Marek Vácha rozlišuje rebely, kteří se ptají po smyslu života a nařízení od bezohledných rebelů, kterým je jakékoli nařízení lhostejné. A stejně tak Bible netrestá ty, kteří „rebelují“, protože se snaží něčemu porozumět od těch, kterým jsou nařízení prostě lhostejná. Příkladem těch prvních může být kupř. apoštol Pavel, izraelský král Menaše, babylónský král Nebúkadnezar atd. Ti, kteří byli Bohem naopak odsouzeni, jsou třeba izraelský král Amón, Saul, národy, o kterých píšeš atd. (Z těchto národů lze ale třeba vyjmout pár konkrétních osob, které Bůh ušetřil právě pro tu jejich upřímnost, jednou z nich je Rachab. Dokonce i měst - viz příběh o Jonášovi a městu Ninive).

Pokud jde o samotné Evangelium - tedy té zvěsti o tom, proč vlastně Ježíš přišel na Zem, pak je to příběh právě o tom, že jakkoli si Ďábel přál zničit celý ten Boží vynález, tak se Bůh rozhodl i přes ta špatná rozhodnutí lidi zachránit od té zkázy, do které se sami vehnali. Proto poslal na Zem Ježíše Krista, který je zároveň Boží syn a zároveň Bůh sám v lidském těle, připraven porazit Ďábla tam, kde my jsme neuspěli. Zvláštní a těžko pochopitelné, že? I třeba pro mě. Ale myslím, že kdyby člověk mohl pochopit Boha, pak by na Bohu nebylo vlastně nic „božského“. A tento Ježíš, nebo Bůh, jak chceš, který jako jediný Ďáblu nenaletěl (a tedy nepropadl té smrti) zemřel dobrovolně za ty lidské chyby.

A jak se projevuje ten fakt, že je Ďábel zlý? O něco výše jsem zmínil ten fakt, že se snaží zničit všechno to, co Bůh stvořil, nebo „vynalezl“. Nejvíce mu záleží na lidech. Byl to on, kdo přiměl Adama a Evu ke špatnému rozhodnutí, které vedlo ke smrti. A je to také on, kdo poté člověka obviňuje způsobem, který vede k depresím a ničení se. Evangelium je zpráva o tom, že Bůh sice vidí lidské chyby a neobhajuje je, ale snaží se člověku pomoct. Proto ta smrt Ježíše, která nabízí odpuštění. Oproti tomu ten, kdo bude lidem neustále říkat, jak jsou špatní, je právě Satan, o kterém je v Bibli napsané, že u Boha na lidi neustále žaluje. Sám ví, že prohrál a pouze čeká na poslední soud. A jak sama říkáš, půjde do pekla. A tak se všemožně snaží s sebou do těch míst vzít i co nejvíce lidí.

Pokud jsi toto mé povídání dočetla až sem, oceňuji Tvou výdrž. Nevím, zda jsem dokázal odpovědět na všechny otázky, co Tě tíží. Pokud ne, pak je tu dost nástěnek pro širší diskuzi o těchto palčivých tématech, do kterých píšou i jiní lidé. Můžeš se zde setkat i s jinými názory a získat daleko rozsáhlejší soubor názorů, než Ti mohu nabídnout já:
Vaše představa nebe a pekla
Křesťanství a vše okolo
A Bible, nebo důkazy? Dinosauři, nebo Adam a Eva?

Ahoj, nepíšeš přesně, o kterou víru jde. Římskokatolická církev umožňuje sňatek věřícího a nevěřícího člověka, ale má tam nějaké podmínky, je dobré to probrat s oddávajícím knězem. Je potřeba si uvědomit, že pár se zavazuje, že bude děti „vychovávat ve víře“, a to je samozřejmě něco, co by měli oba lidé spolu probrat. Nebylo by fér, aby jeden nutil druhého k něčemu, co je proti jeho nebo její vůli.
Protestantské křesťanské církve mají různé přístupy, obecně se dá asi říci, že takový sňatek nedoporučují, ale umožňují. Opět platí, že čím důležitější roli víra v živoě člověka hraje, tím spíš asi bude chtít, aby jeho nebo její životní partner tuto víru sdílel, nebo alespoň chápal.
Není to jednoduché téma, ale tak to ve vztazích bývá. Více než „zda je to hřích“ (nevím o nikom, kdo by říkal, že je to hřích) bych se v tomto směru ptal, jda je to pro oba lidi v páru férové, zda vědí, do čeho jdou.

Milá dívko,

děkujeme za důvěru s jakou se obracíš do poradny. Je dobře, že pokládáš i takový dotaz. Ptáš se zda-li je satanismus špatný a pak také popisuješ, že máš záměr se o tom něco víc dozvědět, potkávat se s lidmi na obou stranách, přečíst si satanistickou i křesťanskou bibli. Odpověď zda-li je či není špatný ti nedáme a nejspíš ani nikdo jiný. Ale je moc dobře, že k tomu máš takto otevřený přístup, chceš se o tom víc dozvědět, poznávat a udělat si názor svůj. Doporučuju ti udržovat si určitý odstup, nezavazovat se urychleně k členství v nějaké takto orientované skupině. Hodně o tom mluv s druhými lidmi a dělej si vlastní názor. Dej si pozor na organizaci, která by mohla být sektou. Je moc dobře, že hledáš svou cestu k něčemu vyššímu, co nás přesahuje, že hledáš svou víru a způsob jak jí naplňovat. Moc ti přeju ať svou cestu najdeš a ta cesta je pro tebe naplňující a skutečně podpůrná, dává ti smysl a opravdovou důvěru.
Poradce Centra Locika

Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně se svým náboženským přesvědčením a svými názory ohledně Boha a cesty k němu. Máš právo na své názory a svou zkušenost. Rodičům možná bude teď lepší, když o tom nebudeš říkat takto otevřeně ale spíš opatrně jim vysvětlovat jak Boha a víru pojímáš. Krok za krokem, spíš po malých dávkách. Nech tomu zatím čas a vnímej to, co máte s rodiči mezilidsky společného. Ukazuj jim jak žiješ, jak se chováš, jaké máš přátele. Ať vidí, jak se tvá víra přenáší do tvého běžného života. A tím jim nejlépe ukážeš, že jsi stále to, co znají a nemusí se tě nijak bát a odmítat tě. Zatím bych ti nedoporučovala velkou konfrontaci, pokud se jejich reakce takto bojíš. Rozumím tomu, že ti záleží na tom, aby tě rodiče přijali takovou jaká jsi i se svým přesvědčením. A že jsi nejspíš zažívala hodně přísný přístup a přísnou křesťanskou výchovu. Rozumím také tomu, že na základě této zkušenosti ses nakonec obrátila na pojetí, které jeti mnohem bližší. Nikdo by tě za to neměl odsuzovat a trestat. I rodiče by měli správě zkusit tomu proč to tak máš porozumět. Nemusí přijmout tvou víru a ty nemusíš přijmout jejich. Víra musí být spojená se svobodou a otevřeností. Ale určitě je tu stále něco, co máte společné, a na to se ve vztahu s nimi zaměřuj. A také bych ti doporučila abys o tom mluvila s lidmi, podobně nastavenými jako jsi ty a sdílela jejich zkušenosti s tím jak o tom mluvit se svým okolím. Poradce Centra Locika

Ahoj,
určitě nevadí, že jsi svůj dotaz napsala do poradny Alíka a i když sama katoličkou nejsem, pokusím se ti na tvůj dotaz odpovědět co nejlépe.
Začnu tím, jak chodit do kostela oblečená. Jsem si naprosto jistá, že nikomu nebude vadit, když přijdeš v mikině. Pokud je mi známo, nevhodné je pouze takové vyzývavé oblečení, jako velmi krátké šortky, minisukně, nebo třeba odhalená ramena.
Co se týká tvých začátků s vírou, určitě se nikde registrovat nemusíš. Můžeš začít třeba tím, že se podíváš na nějaký web pro věřící mladé lidi (například signaly.cz), kde se můžeš zapojit do diskusí a najít další lidi, kteří jsou na stejné vlně jako ty.
Také na nástěnkách u vchodu do kostela bývají informace o aktivitách ve farnosti. Někde je možnost duchovního rozhovoru s knězem apod., někde je možné se přihlásit na kurz základů víry nebo přípravy na křest, někde se schází skupinka mládeže. Můžeš si také promluvit s knězem v kostele, který chceš navštěvovat, jaké aktivity by ti doporučil. Pokud budeš chtít, určitě najdeš způsob i cestu.
Měj se hezky!
Bára